Stačí začít mluvit o právu a spravedlnosti (http://antiteze.cz/2017/12/30/dopis-z-finkenwalde-04-cesta-spravedlnosti/) a někteří křesťané hned začnou mít mžitky před očima. Důvodem je mimo jiné to, že mají zoufale pokroucený náhled na Boží zákon svobody (Jk 1:25), který z nějakého důvodu považují za Boží zákon násilí a útlaku. Míchají biblické kategorie hříchu a zločinu (tedy hříchu, který mají trestat civilní autority), neuvědomují si, že aplikace Božího zákona ve společnosti je v souladu s evangeliem (1. Tim 1:8-11) a je nedílnou součástí Velkého poslání Církve (Mt 28:18-20; Mt 5:17-20), neuvědomují, že Boží zákon zjevený skrze Mojžíše a proroky je standardem lásky a dobra (Mt 22:36-40; Ř 7:12), který je závazný pro všechny lidi, včetně vládců a legislativ (Ř 13:1-4; Ž 2)… výsledkem je, že se na těch nejnečekanějších místech setkáváme s úsměvnými obviněními, že ve skutečnosti chceme šířit víru mečem, což má k pravdě zhruba stejně blízko, jako že naší skrytou agendou je import jednorožců z Číny.

Nicméně, jako abolicionisté se setkáváme i s upřímně míněnými dotazy, jak je možné v souladu s biblickým svědectvím zastávat, že potratová genocida okolo nás je tím, čím je – genocidou, a vyzdvihovat příklady víry, jako byl Dietrich Bonhoeffer, a zároveň považovat násilí za jasně nepřijatelné řešení situace, ve které se v Česku nacházíme. Následující skutečnosti vyžadují i poskytují základ pro nenásilný přístup k abolicionismu:

1) Násilný přístup zcela ignoruje realitu problému, kterému čelíme v Církvi.
Od začátku velmi jasně zastáváme, že boj proti potratové genocidě v Česku není o potratech (http://antiteze.cz/2017/10/11/krik-do-tmy-10-tohle-neni-o-potratech/), ale v první řadě je o konfrontaci odpadlictví a nevěry české Církve (http://antiteze.cz/2017/11/24/krik-do-tmy-19-mluvime-protoze-mlcis/), toho, že ze všech sil odmítá být lidem zítřka (http://antiteze.cz/2017/12/06/dopisy-z-finkenwalde-01-lid-zitrka/). Je o absenci uceleného, biblického světonázoru mezi křesťany (http://antiteze.cz/2017/12/27/dopisy-z-finkenwalde-03-vidi-jen-kousky-a-casti/). O tom, že si Církev neuvědomuje, že Kristovo kralování je ústředním faktem evangelia (http://antiteze.cz/2017/08/17/rikaji-ze-kralem-je-nekdo-jiny-jezis/) a že evangelium je proto nevyhnutelně politické (http://antiteze.cz/2018/01/30/dopisy-z-finkenwalde-06-ale-jezis-nikdy/), že ve své plnosti proměňuje celé kultury v křesťanskou civilizaci a nespokojí se s ničím menším (http://antiteze.cz/2018/02/13/831/).

2. Násilný přístup zcela ignoruje realitu problému, kterému čelíme ve světě.
Kultura je externalizované náboženství. Fungování a priority a hodnoty a uvažování kultury odrážejí její náboženská přesvědčení – to, čemu věří o bohu ( = nejvyšší autoritě), člověku a zákonu ( = způsobu fungování světa). Genocida a nespravedlnost se nedějí ve vakuu, zcela nezávisle na všem ostatním. Vzhledem k tomu, že Církev je solí země a světlem světa (Mt 5:13-14), všudypřítomné bezpráví, přibývající odpadlictví (http://antiteze.cz/2018/04/14/krik-do-tmy-30-krestanstvi-jako-standard-ci-norma-je-pryc/), pošlapávání Božího obrazu v člověku a rouhání naší kultury jsou dobrým obrázkem toho, jak si Církev stojí v plnění své povinnosti učedničit národy podle Božích standardů v každé jedné myšlence (Mt 28:18-20; 2. Kor 10:4-5; Dt 4:6-8). Naše kultura je vzhledem k dlouhodobé abdikaci, pasivitě a retreatismu Církve nemocná ve svém nejhlubším kořeni. Genocida našich nenarozených bližních není ústřední problém, ale jen jeho příznak. A dokud se Církev nestane lidem práva, spravedlnosti a milosrdenství (http://antiteze.cz/2017/10/11/krik-do-tmy-13-beda-vam-kdo-pecete-buchty-na-nedele-a-jezdite-na-english-campy/), tato genocida bude pokračovat.

3. Bůh ustanovil civilní autority jako ty, kdo mají autoritu a povinnost používat násilí k zastavení těch, kdo činí zlo.
Mezi hrdiny víry, které nám Písmo překládá jako Boží služebníky a naše příklady, patří i Gedeon, Bárak, Samson a Jiftách (Žd 11:32), a v důsledku i další hrdinové knihy Soudců, jako byli Ehúd (Sd 3) a Jáel (Sd 5), nebo třeba kněz Jójada (2. Le 23), a tak rozhodně můžeme a máme Bohu děkovat za Jeho služebníky, jako byli Dietrich Bonhoeffer, Václav Morávek nebo Svatý Gorazd II. Nicméně, momentálně jsme v zásadně jiné situaci než tito Boží svatí, a proto nejzásadnějším textem, který nás má vést, je Římanům 13:4-5, který nám říká, že ochrana těch, kdo konají dobro, a trestání těch, kdo konají zlo, je úlohou státních autorit. Bohem vymezenou rolí státu je za použití síly (a, pokud nutno, i násilí) prosazovat Boží standardy spravedlnosti, chránit nevinné a zastavovat a trestat ty, kdo konají zlo. Jak řekl R. C. Sproul, „Když Církev volá stát k tomu, aby zakázal potraty, nepožaduje tím ustanovení náboženství. Jen tím požaduje, aby stát byl stát.“

Z toto plyne, že:
1) Použití síly (a podle potřeby násilí) k zastavení dětských obětí je povinností vládnoucích autorit. Pokud tyto autority svou povinnost neplní, tento fakt sám o sobě nedává nikomu právo ani zodpovědnost, aby se chopil meče místo nich. Proto primárním cílem v abolicionistických snahách ve sféře státu je pokání vládních autorit, aby se chopily své Bohem dané povinnosti Bohu k slávě a podle Božích standardů spravedlnosti a lásky chránily nejnevinnější a nejbezbrannější členy naší společnosti.
2) Ten, kdo si bez pověření ze strany vládnoucích autorit osobuje právo zastavit zlo násilím, si v praxi uzurpuje moc Bohem ustanovených autorit, a tak se v důsledku bouří proti Bohu (s výjimkou výjimečných případů, jejichž příklady vidíme u hrdinů víry výše). Obecně jsou tedy „mstitelské tendence“ zlem, protože jsou vzpourou (nebo přinejmenším nedostatečným podřízením se) vůči Bohem ustanovené struktuře autority. Tvrdit něco jiného by znamenalo neznat nebo cíleně potlačovat jasně zjevenou pravdu Písma.
3) V extrémnějších případech, kdy běžná vláda nefunguje (jako při chaosu následujícím bezprostředně po velké přírodní katastrofě), komunita může ustanovit přechodnou samosprávu a použít sílu, aby ochránila své členy před násilím (například před rabujícími gangy; sr. Est 8-9). Zformování takovéto vlády je oprávněné, jelikož vládci jsou Bohem ustanovenými služebníky, kteří slouží Bohu a lidu pro jeho dobro (Ř 13:4). Pokud však legitimní vláda funguje, takovéto shromáždění (kromě výjimečných situací, kde je vzpoura oprávněná; sr. 1. S 14:24-45), je vzpourou proti Bohem ustanovené struktuře autority.
4) Tato otázka se přímo nevztahuje na otázku obrany sebe/vlastní domácnosti, která je právem a povinností každého zodpovědného křesťana a je projevem lásky k bližnímu tváří v tvář zlu (Ex 22:1-2).

4) Povinnost chránit život je třeba chápat v kontextu dalších biblických povinností.
Mezi tyto povinnosti patří, mimo jiné, povinnost milovat, ctít a oslavovat Boha, povinnost zaopatřit vlastní rodinu a povinnost budovat Církev a šířit Boží království. Povinnost chránit život jako součást poslušnosti vůči přikázání „Nezavraždíš,“ je jednou z řady povinností, které na nás Kristus jako svrchovaný Král králů klade – není povinností, která by měla absolutní přednost před všemi ostatními. Bylo by například porušením 1. Tim 5:8 (a tedy zapřením víry), aby otec od rodiny odešel ze svého zaměstnání, opustil svou rodinu a nechal ji hladovět proto, aby veškerý svůj čas věnoval tomu, že bude bloudit ulicemi, aby chránil lidi před tím, aby byli přepadeni. Povinnost chránit nevinný život, který přímo není v našich rukách, má svá implicitní omezení – máme povinnost udělat vše, čeho jsme schopni, abychom nevinný život chránili, ale pouze v kontextu dalších povinností, které nám Bůh uložil.

5) Je třeba rozlišovat jednotlivé skutky násilí a větší společenský problém, který takovéto násilí legitimizuje.
Primárním cílem abolicionismu je napravit základní společenský problém, který se projevuje pošlapáváním Božího obrazu v člověku – mimo jiné rasismem, xenofobií, ageismem, sexuální objektivizací, IVF a potratovým průmyslem. Cílem primárně není snažit se zastavit jednotlivé skutky násilí. Ačkoliv rozhodně usilujeme o splnění tohoto druhého cíle (skrze odhalování ohavnosti potratové genocidy, poradenství, pomoc těhotným ženám, podporu adopcí), nemůžeme a nesmíme se snažit naplnit ho způsobem, který brání splnění cíle prvního. Je třeba si uvědomit, co by se stalo, kdyby skupina domnělých abolicionistů například zničila vybavení IVF kliniky nebo zabila potratáře. Důsledkem by nebylo nic jiného než další zatvrzení srdcí a myslí veřejnosti a vybudování dalších bariér na cestě ke zbožné a kajícné právní a společenské reformě, která by vedla k ochraně života člověka na základě toho, že je stvořen k Božímu obrazu. Takovéto skutky násilí by nejen přinesly Boží soud na naše hlavy, ale i o to více poštvaly veřejnosti proti našim snahám a nenapravitelně by poškodily naši důvěryhodnost a křesťanské svědectví. Co je lepší způsob, jak naplnit naši povinnost chránit nevinný život – dopouštět se nezákonného násilí, abychom zabránili v tom, aby se hrstka našich bližních stala obětí násilí, a v procesu poštvat veřejnost proti našim snahám, a tak vydláždit cestu k vyvraždění dalších milionů, nebo pracovat v rámci zákona na proměně a učedničení srdcí a myslí ve společnosti okolo, vést je k uvědomění zla a zvrácenosti potratové genocidy a k jejímu následnému zákonnému vymýcení?

6. Je možné bránit jednotlivým skutkům násilí bez toho, že bychom se sami uchýlili k nezákonnému násilí.
Je falešnou dichotomií tvrdit, že jediné dvě možnosti jsou buď použít fyzickou sílu k zastavení potratů, nebo jen sedět a nedělat nic. Naopak. Pracovat na učedničení kultur a jejich širší sociální i legislativní změně v rámci Velkého poslání Církve (Mt 28:18-20; L 24:46-47; sr. Ž 2) skrze zákonné prostředky, které nám Bůh poskytl – konfrontování hříchu, zvěstování evangelia Království, praktickou pomoc, usilování o právo a spravedlnost, užívání žalmů hněvu v rámci prorocko-soudní role Církve – je legitimní, zákonnou a morální povinností každého jednoho křesťana, a rozhodně se nerovná nicnedělání.

7. Povinnost chránit život v kontextu rozšířených hříchů společnosti je naplňována podporou autorit, které Bůh ustanovil k omezování a trestání daného zla.
Placení daní, občanská poslušnost a bojování proti zlu dobrem (Mt 5:41; Ř 12:17-13:7), patřičná, Božím Slovem vymezená, podpora vlády v omezování a trestání zla a snahy o ustanovení vlády, která bude Bohu k slávě omezovat a trestat zlo, jsou součástí plnění povinnosti chránit nevinný život. Když vládnoucí autority konkrétní zlo neomezují a netrestají, protože ho společnost jako celek jako zlo nechápe, je především třeba usilovat o změnu uvažování společnosti a reformu vlády. Rozšířená společenská zla je třeba adresovat adresováním společnosti, která je páchá. Tento přístup je tím, co vidíme napříč dějinami Božího lidu a například i v raných snahách Dietricha Bonhoeffera, kázání Vestfálského lva Augusta von Galena, práci Bílé růže či úsilí Milady Horákové. Zaměření na širší společenský kontext nás nesmí ani v nejmenším odvádět od každodenní praktické akce – ale soustředit se pouze na jednotlivé praktické skutky a ignorovat celospolečenský rozměr znamená ignorovat všechny, kdo se stanou obětí v budoucnu, jestliže společnost zůstane nezměněna a konkrétní zla legální. Zároveň musíme rozlišovat mezi vládnoucími autoritami, které dovolují, aby zlo pokračovalo nepotrestané, a autoritami, které přikazují konat zlo. Křesťané se za žádných okolností nemohou a nesmí podřídit příkazům náležícím do druhé kategorie (Sk 5:29). Křesťané mají biblickou povinnost se v konkrétních oblastech stavět proti příkazům nadřízených autorit do té míry, do jaké zde tyto autority přikazují konat zlo, jak vidíme např. u Rachab (Žd 11:31), Daniele (Da 6), jeho přátel (Da 3) nebo hebrejských porodních bab (Ex 1). Obecně však vždy platí, že máme usilovat o to, aby vládnoucí autority plnily svou roli Božích služebníků (Ř 13:4) Bohu ke cti.

8. Máme se řídit příkladem Krista a Jeho apoštolů (1. Kor 11:1).
Kristus a Jeho apoštolové se nikdy neuchýlili k násilí, aby zabránili zlým skutkům, které v jejich době byly legální. Místo toho konfrontovali zlo evangeliem Království a vedli k této konfrontaci své následovníky (Mt 23; L 3:19; Ef 5:11; Mt 5:13-16), a tak proměňovali kulturu skrze proměnu srdcí jednotlivců. Vzhledem k tomu, že křesťanská povinnost rozhodně nekončí slovy, nedílnou součástí této proměny je praktická pomoc potřebným a praktické zastávání se utlačovaných (Jk 1:27; Jer 22:3, 15-16). Někdo by mohl předložit jako námitku Ježíšovo vyčištění Chrámu (Mt 21:12-17; J 2:13-22). I když pomineme naplnění starozákonního předobrazu stržení domu nakaženého malomocenstvím po dvojí kontrole a vyčištění knězem (L 14:34-35; sr. Mt 24:1-2), Ježíšovy skutky nijak naší aplikaci neprotiřečí, jelikož Chrám přímo podléhal Bohu, ne vládním autoritám – a právě to je důvod, který Pán Ježíš Kristus sám uvádí (J 2:16). Ježíš jasně hovoří o „svém/Božím/Otcově“ domě a vyhání z něj lupiče v souladu s Ex 22:1-2. Ježíš jakožto vlastník/syn vlastníka, jakožto věrný Syn, měl autoritu naložit s domem svého Otce podle Otcovy vůle – nestavěl se do role mstitele a nebouřil se proti Božím ustanoveným autoritám, ale vykonával přímou autoritu a vlastnické právo, které Bůh nad svým Chrámem má.

9. Potratový průmysl nelze zastavit násilím.
Násilí vykonávané někým jiným, než jsou civilní autority, nemůže genocidu nenarozených nikdy zastavit. Násilí vůči matce by bylo násilím vůči dítěti a bylo by nejen zločinem a hříchem proti Bohu, ale i zcela nesmyslným podvracením abolicionistických snah. Násilí vůči „lékařům“ či klinikám by bylo opět zločinem a hříchem a navíc by jen uvolňovalo lukrativní místo na trhu jiným. Dokud v naší kultuře budou zástupy lidí, kteří budou ochotni za peníze prolít nevinnou krev, a zástupy lidí, kteří rádi zaplatí peníze, aby tato krev byla prolita, genocida našich nenarozených bližních bude pokračovat. Jediným způsobem, jak násilně zastavit potraty, by byl únos matky, která chce své dítě zavraždit, a násilně jí v potratu zabránit. Únos je podle Božího Slova hrdelním zločinem, stejně jako vražda (Ex 21:16; Dt 24:7; sr. Gen 9:6; Ex 21:12) – nemluvě o tom, že už ze samotné podstaty věcí je tento přístup zcela nereálný. I kdybychom tedy odložili morální faktor stranou (na což jakožto Kristovi otroci nemáme právo), neexistuje způsob, jak zastavit potratovou genocidu násilím. A není důvod, abychom to dělali, protože máme něco mnohem mocnějšího, než jsou pozemské zbraně. „Zbraně našeho boje nejsou tělesné, ale mají od Boha sílu bořit opevnění; boříme rozumování a každou povýšenost, která se pozvedá proti poznání Boha. Uvádíme do zajetí každou myšlenku, aby byla poslušna Krista“ (2. Kor 10:4-5).

10. Nesmíme pošpinit Kristovo jméno.
Ilegální a biblicky neobhajitelné skutky násilí by však znamenaly právě to. Naší prioritou musí být, aby kvůli nám, tak, jak to bude v našich silách, po celém světě bylo Boží jméno ctěno a chváleno – i proto máme být lidem práva, spravedlnosti a milosrdenství (Mt 5:13-16; http://antiteze.cz/2017/10/11/krik-do-tmy-13-beda-vam-kdo-pecete-buchty-na-nedele-a-jezdite-na-english-campy/). Musíme jednat způsobem, který je hodný jména, které neseme, a Krále, jemuž sloužíme (Fp 1:27). Pokud žijeme způsobem, který se protiví Kristově svatosti, spravedlnosti a milosrdenství, lžeme o tom, kým Kristus je. Jestliže milujeme a toužíme ctít našeho Pána, nemůžeme a nesmíme jednat tak, jak se příčí Bibli a jejím jasně daným příkazům a metodám. To, že budeme věrni Kristu, s sebou velmi pravděpodobně ponese to, že budeme muset jednat způsobem, který v očích světa rozhodně nebude populární (Jk 4:4). Když si projdeme knihu Skutků, vidíme, že apoštol Pavel byl mnohokrát kvůli kázání evangelia o Kristu jako svrchovaném Králi vyhnán či lynčován rozzuřeným davem. To znamená, že možnost, že by se někdo kvůli tomu, že uděláme X, ještě více vzbouřil proti Kristu, není absolutním důvodem X neudělal, zvláště pak v případě, jestli věrnost Kristu vyžaduje, abychom X udělali (např. kázání pokání někomu, kdo se kvůli tomu rozhněvá a odmítne ho.) Pokud však X odporuje Božímu Slovu a způsobilo by, že by svět viděl Krista způsobem, který se příčí Jeho svatosti, spravedlnosti a milosrdenství, je to jasný a nekompromisní důvod X neudělat. Jak jsme ukázali výše, „vzít zákon do vlastních rukou“ ve snaze zastavit potratovou genocidu, jasně odporuje Božímu Slovu, a proto se jedná o skutek nespravedlnosti a bezpráví, tedy o vzpouru vůči spravedlivému Králi, která nás před Ním postaví bok po boku s vrahy nenarozených a který o Něm lže světu a znesvěcuje tak Jeho jméno.

Naší nadějí tváří v tvář jakémukoliv zlu je to, že „chlapec se nám narodil, Syn je nám dán; na Jeho rameni spočinulo panství. Dal Mu jméno Podivuhodný Rádce, mocný Bůh, Věčný Otec, Kníže pokoje. Nebude konce vzrůstu Jeho panství a pokoje na Davidově trůnu a nad Jeho královstvím, aby ho mohl upevnit a posilnit v právu a v spravedlnosti od nynějška až navěky. Horlivost Hospodina zástupů to učiní“ (Iz 9:5-6).
Česko bude složeno Kristu k nohám, protože Kristus je král. Horlivost Hospodina zástupů to učiní. Genocida našich nenarozených bližních skončí, protože Kristus je král. Horlivost Hospodina zástupů to učiní.
Právo, spravedlnost, pokoj, milosrdenství a svoboda zvítězí, protože Kristus je král. Horlivost Hospodina zástupů to učiní.
A uchylovat se tváří v tvář potratové genocidě k násilí by znamenalo stavět se proti tomu, jak a co Bůh ve světě okolo nás koná. A taková snaha vždycky musí selhat, protože Kristus je král. Horlivost Hospodina zástupů to učiní.
Budoucnost patří nám, protože Kristus je král. Horlivost Hospodina zástupů to učiní.

Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého, Amen.