Slova moudrých jsou jako bodce
a jako hřebíky zatlučené sběrateli.
Byla vydána jedním Pastýřem.
 
A dodatek: Můj synu, nech se jimi varovat.
Tvořit mnohé knihy, to nemá konce,
a mnohé dumání působí únavu těla.
 
Slovo na závěr všeho, co bylo řečeno:
Boha se boj a jeho příkazy zachovávej,
protože toto se týká každého člověka.
 
Vždyť Bůh každé dílo přivede na soud
se vším, co je skryto,
ať dobrým nebo zlým.
(Kaz 12:11-14)
 
Z lásky k pravdě a z touhy ji objasnit a vysvětlit chce tento ponížený následovník Krista Ježíše předložit následující soubor myšlenek ke zvážení ve světle Božího Slova. Ve jménu našeho Krále Ježíše Krista, Amen.
  1. Když náš Pán a Mistr Ježíš Kristus řekl „Čiňte pokání“ (Mt 4:17), chtěl, aby celý život věřícího byl životem pokání.
  2. Neexistuje žádný Kristův následovník, který zůstává v tomto porušitelném těle, a přece unikl klamnému vlivu hříchu a nutnosti neustále činit pokání (1. Kor 15:51-57; Kaz 7:20).
  3. Dokonce i pastoři, starší, učitelé, náboženské autority a další vysoce považovaní musí s pokorou uznat svou vlastní nedokonalost, slepotu a sklony odchylovat se od Božího srdce a obrazu (Iz 53:6; Mt 23; Zj 2-3). Proto pastoři, starší, učitelé, náboženské autority a další vysoce považovaní ukáží svou pošetilost nebo svou moudrost tím, jak reagují na povolání k pokání (Př 9:8).
  4. Skutečné pokání nezačíná vnějšími skutky, ale je něčím, co proudí z nitra, ze srdce (Jl 2:12- 13).
  5. Skutečné pokání nekončí vnitřním přemítáním srdce, ale projevuje se hmatatelnými, viditelnými, vnějšími skutky spravedlnosti, neboli „ovocem“ (Mt 3:4-12; 7:18-29). Kajícná srdce nesou dobré ovoce a nekajícná srdce nesou špatné ovoce.

     

    Situace společnosti

  6. Žijeme v národě naplněném špatným ovocem (Ga 5:14-23). Každý rok je v Česku zavražděno více než 20 000 lidí pod rouškou „přerušení“ těhotenství. (Tento masakr znamená přinejmenším 7 teroristických útoků z 11. září 2001 – a vůbec nezapočítává dost možná až desetinásobný počet lidí zavražděných skrze praktiky umělého oplodňování, ani nespočet těch, kteří jsou zavražděni chemickými potraty či hormonální nebo jinou abortivní antikoncepcí.) V roce 1990 tímto způsobem zavraždily své děti 4 z 10 matek, v roce 2000 to byla každá čtvrtá, dnes je to stále přinejmenším každá šestá – a muži nenesou o nic méně viny. Přibývá i dalších zvrácených hříchů, jako jsou znásilnění, zneužívání dětí nebo sexuální otroctví.
  7. Tváří v tvář tomuto zástupu utlačovaných a umírajících obětí křesťané našeho národa selhali a nemilovali své bližní do takové míry sebeobětování, jakou od nás Kristus požaduje (L 10:25-37). Najdeme dostatek času na to, abychom každý týden strávili celou řadu hodin sledováním televize a „volnočasovými“ aktivitami, ale jaksi dokážeme jen stěží ušetřit nějakou chvíli na to, abychom pomohli našim bližním, kteří umírají v největším holocaustu, jaký se kdy na zemi odehrál.
  8. Vraždění nevinných a zavírání očí před zlem, které se děje našemu bližnímu, jsou v Hospodinových očích ohavným hříchem. Obojí s sebou nese ničivé důsledky pro jednotlivé porušovatele Božího zákona i pro společnost jako takovou (Lev 20:2-5; Jer 19:4-9). Bůh od křesťanů požaduje, aby se nejen nedopouštěli zla, ale aby ho také odhalovali a postarali se o jeho vymýcení (Ef 5, především v. 11; Dt 12:29-13:5).
  9. Praktika obětování dětí se stala běžnou nejen v sekularizované společnosti, ale i v Církvi, stejně jako zla, která ji doprovázejí, jako jsou pornografie, homosexualita, cizoložství nebo biblicky neobhajitelné rozvody.
  10. Zoufalá situace popsaná výše požaduje, abychom došli k závěru, že vyznávající Církev Ježíše Krista v České republice nenese ovoce svědčící o pokání (Mt 3:4-12), ale z velké části ztratila svou slanost, a proto je po ní šlapáno (Mt 5:13; Zj 3:15-22).

     

    Nesení ovoce

  11. Nesení ovoce skutků spravedlnosti není pro křesťana něčím volitelným. Neexistuje nic jako „tělesný křesťan“ ve smyslu muže nebo ženy, kteří jsou zachráněni od věčného Božího hněvu, ale nenesou ovoce Ducha (J 15:1-6). Je pravda, že ospravedlnění je jedině z milosti jedině skrze víru, není z našich skutků, ale proudí jedině a zcela z Kristovy připsané spravedlnosti (Ef 2:8-10). Je pravda, že křesťané nesou různou míru ovoce (Mt 13:23) a že postupné posvěcování je skutečně postupné (2. Pt 1:8). Nicméně, víra, která je spásná, je vírou, která se jasně projevuje skrze dobré skutky spravedlnosti (Jk 2:14-26). Tak, jako je víra bez skutků mrtvá, i větev, která je bez ovoce, je hozena do ohně.
  12. Dobré ovoce přichází, když je Boží slovo zaseto jako semeno do srdcí, která jsou Duchem Svatým učiněna ochotnými a plodnými (Mt 13; Ga 5:14-23). Špatné ovoce proto může být vysvětleno jen nepřítomností těchto dvou složek – Slova a Ducha, pravdy a lásky (Ef 4:11- 15).
  13. Satan ve válce proti ovoci Božího Ducha používá dvě antitetické zbraně – lži a sebelásku – aby tak přinesl různé ničemné ovoce nespravedlnosti (J 8:44; Gen 3:1-5; 1. J 4:20).
  14. Je naprosto možné, aby si vyznávající křesťan ve svém sebeklamu myslel, že ctí Boha, ale ve skutečnosti věřil lžím a jen hříšně miloval sám sebe (Mt 7:21-23; Jk 1:26-27; 2. Kor 13:5).
  15. Jestliže křesťané jsou ti jediní lidé s vírou vedoucí k věčnému životu (J 1:6) a jestliže Kristus měří opravdovost křesťanovy víry podle jeho ovoce (Zj 2-3; Mt 7:15-20) a jestliže celé zástupy sebeklamajících, sebemilujících, vyznávajících křesťanů budou uvrženy do pekla, protože jejich ovoce svědčí o falešné víře (Mt 25:31-46), měli bychom se ze všech sil snažit „upevňovat svoje povolání a vyvolení“ (2. Pt 1:10) tím, že budeme usilovat o to, aby pravda Božího Slova a láska Ducha v našich životech nesly ovoce svědčící o pokání (Mt 3:8).

     

    Krize evangelia

  16. Jestliže špatné ovoce zčásti vychází ze špatného učení, pak to znamená, že naše společnost je hluboce ponořená do lží a klamu. Konkrétně, Církev, jediná sůl a jediné světlo této společnosti, prožívá krizi evangelia – dobré zprávy o Ježíši Kristu, která je Boží mocí ke spasení pro každého, kdo věří (Ř 1:16). Tato krize se vznikala několik stovek let a nyní se projevuje skrze naprostý odklon naší kultury od biblického ukotvení a morálky.
  17. Za prvé, čeští křesťané jako celek jsou velmi nerozhodní, váhaví a všeobecně neschopní sdílet evangelium se ztracenými a umírajícími lidmi všude okolo nich. Filozofie služby, které se zaměřují na „vztahovou“ evangelizaci, „relevantnost“ a „hledající“, dávají přednost pociťovaným potřebám ztracených před jejich duchovní potřebou Kristova zákona a odpuštění. Křesťané ze strachu z toho, že urazí ztracené, meškají s předložením pohoršení a urážky kříže (Ga 5:11), aby si zachovali své společenství mezi světlem a temnotou (2. Kor 6:14).
  18. Za druhé, čeští křesťané dosud selhávají v pochopení a předávání celého evangelia, přijímají různé jeho převrácenosti, které některé biblické pravdy odkývávají, ale odmítají nebo devalují jiné kriticky důležité aspekty Pravdy.
  19. Převracení evangelia plní nejen liberální církve, ale i konzervativní, údajně Bibli věřící kongregace a denominace.
  20. Výsledkem tohoto opuštění evangelia je to, že se v naší společnosti šíří bezzákoný sekulární světonázor, zatímco láska mnohých křesťanů ochládá. Žijeme si pohodlné životy mezi čtyřmi stěnami našich sborů a kostelů a opouštíme vdovu a sirotka, které šířící se sekulární světonázor ničí a zabíjí. Přenecháváme kázání evangelia náboženským profesionálům, kteří šíří falešné evangelium polopravd, které nese ovoce falešných konvertitů. Místo toho, abychom se podřídili příkazu „Jděte“, vyměnili jsme pohoršení a urážku kříže za lež a doufáme, že nevěřící si budou připadat dostatečně příjemně, aby přišli oni k nám. Neexistuje prakticky ani hrstka, která by šla ven do společnosti, kde jsou ztracení lidé, aby byla tupena a sdílela s nimi dobrou zprávu, že Kristus jediný je tím, kdo má moc spasit. Jak Ježíš naříkal: „Žeň je velká, dělníků je však málo. Proste tedy Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň“ (L 10:2).

     

    Definice evangelia

  21. Když náš Pán a Mistr Ježíš Kristus řekl „Čiňte učedníky ze všech národů“ (Mt 28:19; Mk 16:15), chtěl, aby národům bylo kázáno celé evangelium, ne pouze učení týkající se ospravedlnění jednotlivců skrze Jeho zástupnou smrt na kříži.
  22. Moderní definice evangelia mají tendenci omezovat evangelium výlučně na usmiřující dílo Krista na kříži či pouze na učení týkající se spasení jednotlivců a našeho osobního spojení s Kristem.
  23. Ačkoliv zdůrazňování ospravedlnění jedině milostí jedině skrze víru je rozhodně biblicky odůvodnitelné a kriticky důležité (1. Kor 15:1-4), výraz „evangelium“ je v Písmu používán v širším smyslu než pouze jako označení učení o osobním spasení. Například: naše stání v Kristu se nijak nezakládá na našich skutcích (Ef 2:8-9), ale evangelium je předkládáno jako něco, vůči čemu je nutná poslušnost (Ř 10:16; 2. Te 1:8; 1. Pt 4:17), a něco, co vede k poslušnosti vůči Bohu (Ř 1:1-5; 15:18-19; 16:25-27). Zahrnuje učení, které křesťané často považují za podružné, jako je eschatologie (Ř 2:16) nebo Kristův rodokmen (2. Tim 2:8). Marek označuje celou svou knihu jako „evangelium“ (Mk 1:1) – a tato kniha obsahuje mnohem více než kapitoly 14-16, více než Kristovu smrt a Jeho vzkříšení. Zahrnuje Jeho život, Jeho zázraky, Jeho zákon, Jeho přicházející soud, Jeho příklad, který nám stanovil a kterým se máme řídit, a Jeho učení ohledně celé řady témat.
  24. Biblické pochopení evangelia nám ukazuje, že se jedná o mnohem více než o jedno učení, o jednu knihu Bible nebo o soubor výrokových pravd, které přijímáme nebo kterým věříme. Evangelium je Osoba, Ježíš Kristus, Boží dobrá zpráva, kterou Bůh promluvil do světa jako své poslední Slovo lidstvu (Žd 1:1-3).
  25. Když si uvědomíme, že evangelium přesahuje osobní ospravedlnění a zahrnuje celou osobu a celé dílo Krista na zemi, rozšíří to naše pochopení toho, co by mělo ovlivňovat křesťanství zaměřené na evangelium. Není pochyb o tom, že Ježíš přišel, aby zachránil jednotlivé hříšníky od věčnosti v pekle (L 19:10), ale faktem je, že přišel, aby toho udělal mnohem více. Jak poznamenal apoštol Jan (1. J 3:8n), „Proto se zjevil Syn Boží, aby zmařil skutky ďáblovy.“

     

    Temnota a světlo

  26. Potraty jsou ďáblovým skutkem. Výmcení potratů je proto neoddělitelnou součástí evangelia.
  27. Písmo nám ukazuje, že příběh hříchu a vykoupení a dosah těchto válčících témat je mnohem větší a zahrnuje toho mnohem více než jen věčné životy jednotlivých lidí. Svět kolem nás byl poddán marnosti kvůli našemu hříchu, a proto plnost vykoupení bude zahrnovat vykoupení stvoření (Ř 8:19-21). Tak, jako vidíme padlost lidských vlád a jejich podřízenost Satanu na příkladu Babylona (Gen 11), plnost vykoupení v sobě nese vyvýšení Božího města, Nového Jeruzaléma (Zj 21-22). Písmo uvádí celou řadu dalších aspektů našeho pádu a vykoupení.
  28. Bůh popisuje tento historický zápas dobra a zla jako oddělení temnoty od světla, kde Ježíš je Světlem světa, které odhaluje, rozptyluje a zahání temnotu (J 1:1-5; 3:16-21). To zahrnuje vykoupení Nevěsty zachráněné z království temnoty (Ko 1:13), ale i Jeho dílo obecného vymýcení zla ze země (J 3:16-21).
  29. Ti, kdo přicházejí do světla, se zároveň stávají nositeli světla, kteří usilují o rozptýlení a zahnání temnoty, a to proto a skrze to, že jsou spojeni s Kristem. Kázání evangelia zahrnuje vyhlašování odpuštění hříchu a spasení (Sk 26:18; Mt 5:14-16), ale také kázání Božího zákona jakožto nástroje k odhalování a konfrontování zla, které vidíme ve světě okolo nás (Ef 5:8-11).
  30. Vzhledem k těmto pravdám si křesťané musí uvědomit, že evangelium je mnohem více než pojištění proti ohni, které zachraňuje lidi od věčnosti v pekle. Evangelium je světlo – a toto světlo je životem lidí. Jako děti světla máme zářit do temnoty světa okolo nás a odhalovat neplodné skutky temnoty, aby druzí mohli vidět naše dobré skutky a vzdát slávu našemu Otci, který je v nebesích (Mt 5:16).

     

    Falešné evangelium antinomiánství

  31. Když proto pastoři, starší, učitelé, náboženské autority a další vysoce považovaní zpívají oblíbenou písničku o tom, že boj proti potratům a dalším společenským zlům je něčím, co ruší či odvádí od kázání evangelia, je to projevem falešné, nedostatečné podoby evangelia, která ani zdaleka neodpovídá plnosti evangelia, které předkládá Písmo. Ze strachu před mylným „sociálním evangeliem“, které zdůrazňuje skutky spravedlnosti na úkor ospravedlnění jedině skrze víru, mnozí padají do příkopu na druhé straně cesty a dopouštějí se opačného bludu devalování skutků jako takových.
  32. Když náš Pán a Mistr Ježíš Kristus řekl „Čiňte učedníky ze všech národů … a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal“ (Mt 28:19-20), chtěl, aby se celý život učedníka vyznačoval poslušností.
  33. Když náš Pán psal svým učedníkům v Malé Asii (Zj 2-3), v každém svém dopise měřil kvalitu jejich víry podle jejich skutků a vyhrožoval trestem těm, kteří nebudou činit pokání ze svých špatných skutků. Co je ještě hrozivější – když náš Pán a Mistr odděluje spasené od nespasených, i tehdy říká, že budeme posuzováni podle našich skutků (Mt 25:31-46), a to konkrétně podle našich skutků soucitu vůči potřebným a utlačovaným. A mnoho, mnoho, mnoho vyznávajících křesťanů půjde do pekla, protože svými životy neukazovali skutečnou víru, která vede k poslušnosti vůči největšímu přikázání našeho Pána (Mt 7:21-29; L 10:25- 37).
  34. Ačkoliv je pravda, že žádný křesťan na této straně věčnosti nedosáhne bezhříšné dokonalosti (Kaz 7:20), opravdovost naší víry se projevuje a dokazuje naší touhou a úsilím být poslušní vůči našemu Pánu a následovat Ho (1. J 1:5-2:6; Ř 7:7-17). Skutečné pokání nekončí ojedinělou chvílí konverze, ale vede nás k tomu, abychom neustále a stále více vyjadřovali naši lásku ke Kristu skrze hmatatelné, viditelné, vnější skutky spravedlnosti, skrze naše ovoce (J 14:21-24; Mt 3:4-12; 7:18-29; 2. Pt 1:8). Kajícná srdce nesou dobré ovoce, a nekajícná srdce nesou špatné ovoce – bez ohledu na to, jak hlasitě může vyznávající křesťan tvrdit, že následuje Krista.
  35. Antinomiánství, ve svých různých formách, je kacířstvím a falešným evangeliem s velmi vážnými důsledky. Devalováním Božího zákona a požadované poslušnosti věřícího odděluje křesťanovu víru a skutky, které by měly nevyhnutelně a neměnně proudit z jeho víry. Tak, jako je víra bez skutků mrtvá (Jk 2:14-26), stejně tak je mrtvé i antinomiánství, které vede k věčné smrti mnoha falešných bratří tím, že jim dovoluje, aby klidně spočinuli ve svém vyznávání víry, která nevede k životu neustále narůstající poslušnosti.

     

    Falešné evangelium pietismu

  36. Když náš Pán a Mistr Ježíš Kristus řekl „Čiňte učedníky ze všech národů“ (Mt 28:19), rozhodně nemínil, že by toto poslání bylo jakýmsi způsobem důležitější či oddělené od největších přikázání, jaká kdy řekl, kterými je plně a zcela milovat Boha a našeho bližního sebeobětující láskou (Mt 22:36-40; L 10:25-37).
  37. Křesťané v České republice do velké míry opustili sebeobětující lásku k bližnímu pod záštitou toho, že „hlavně je třeba kázat evangelium, to je to nejdůležitější a hlavní.“ Naše redefinování evangelia, aby se týkalo výlučně osobní spásy, přichází z části proto, že přijímáme názory a falešné evangelium pietismu.
  38. Když Philipp Spencer konfrontoval německou Církev ohledně chladné ortodoxie luteránství, udělal mnoho dobrého pro obnovu osobní víry, osobního studia Bible, osobní evangelizace a osobní svatosti – a to nejen pro luterské denominace, ale pro velkou část evropského a amerického evangelikalismu.
  39. Nicméně, ruku v ruce s tímto svým důrazem na osobní prožitek devaloval a prohlašoval za neduchovní důraz na objektivní doktrinální pravdu a vliv, který má křesťanství mít na svět mimo Církev. Slovy E. C. Fredricha: „Je mnoho dalších mezníků na cestě Církve od Spencerova století k našemu a k jeho sloganu ‚Skutky, ne vyznání.‘ Nicméně, počátek přišel u Spencera. Tehdy byla zaseta první semínka, my v naší době sklízíme bouři…“
  40. Pietismu se v českém křesťanství velmi dobře daří. Mluvíme (?) o osobní víře, osobním prožitku, osobním studiu Bible, osobní evangelizaci a osobní svatosti, zatímco devalujeme a prohlašujeme za neduchovní jakýkoliv dopad a vliv, který by evangelium mělo mít na okolní kulturu, jako je udávání otázek vlády, ekonomie, vzdělávání atd.
  41. Důsledkem je, že kdyby se křesťan začal angažovat v pomoci svému bližnímu a jeho ochraně skrze ustanovování zákonů, které by ctily Boha, nevyhnutelně bude čelit bouři kritiky ze strany pietistů, kteří ho v Česku obklopují na všech stranách. „Zákony lidi nezachraňují. Zachraňuje je ‚evangelium‘. I kdyby všem ženám v zemi bylo zabráněno v tom, aby šly na potrat, bez Kristova odpuštění by nakonec stejně skončily v pekle. Měli bychom prostě jen kázat ‚evangelium‘.“ A kritika jde dál a dál.
  42. Není pochyb o tom, že by se mělo kázat evangelium – ale jaké evangelium je dnes kázáno z našich kazatelen? Pavel řekl, že budou přicházet falešné padělky evangelia (Ga 1:6). Ptám se: Káže se evangelium, podle kterého Ježíš Kristus přišel, aby zničil ďáblovy skutky (1. J 3:8), a my, jako Jeho nevěsta a pomocnice, jsme byli zachráněni z temnoty (Ko 1:13), abychom také mohli šlapat po hadech (Ř 16:20) a vyhánět je a ničit ze soucitu a lásky k potřebným a utlačovaným (Jk 1:27)? Nebo, drahý pietisto, drahý antionomiáne, omezuješ evangelium jen na pouhé ospravedlnění, abys mohl pohodlně žít ve své osobní zbožnosti a měls ospravedlnění pro svou apatii? Říkám: „Ukaž mi tu svou víru bez skutků a já ti ukážu svou víru na svých skutcích“ (Jk 2:18).
  43. Pietista si nedokáže uvědomit, že nespravedlivé zákony ve skutečnost mají dopad na duchovní život lidí; způsobují, že se odvracejí od Krista (Kaz 8:11; Ř 7:7). Bůh je tím, kdo ustanovuje vládnoucí autority (Ř 13:1), a má pro to důvod – to znamená, že aby si pietista udržel svou sebestřednou, eskapistickou pozici, logicky musí v důsledku také kritizovat Boha za to, že věnoval a věnuje čas a inkoust veřejným záležitostem, jako je lidská vláda.
  44. Je faktem, že Boží Slovo a evangelium Ježíše Krista promlouvají do všech oblastí života, od osobní spásy jednotlivců po společenské životy celých národů.
  45. Pietismus tím, že umenšuje či odmítá důležitost biblických konceptů, které se přímo netýkají osobní zbožnosti, přináší falešné evangelium se závažnými důsledky. Ospravedlňuje a zbavuje viny vyznávající křesťany, když minou bližního v nouzi (L 10:25-37), protože nevěří, že pomáhat vdovám a sirotkům je tak „duchovní“ nebo „důležité“ jako kázání „evangelia“. Nicméně, když pietista staví úsilí o zákaz potratů jako něco, co se vylučuje s kázáním evangelia nebo co mu konkuruje, ve skutečnosti tím říká toto: „Věřím, že evangelium Ježíše Krista se týká výhradně učení, která přímo souvisejí se spásou jednotlivců, a proto ostatní Ježíšovo dílo a příkazy vynechám nebo vůči nim nebudu poslušný, protože si nemyslím, že by byly relevantní pro mou formu křesťanství, nebo že by byly nutné pro kázání mé verze evangelia.“

     

    Křesťanova povinnost

  46. Skutečné evangelium Ježíše Krista je tím jediným semenem, které může v našich životech nést dobré ovoce, a poznáme ho právě podle ovoce, které nese (Mt 7:13-29). Míra, do jaké rozumíme evangeliu a přijímáme ho, bude udávat míru toho, kolik poneseme ovoce Ducha, tedy lásky k bližnímu (Ga 5:14).
  47. V české Církvi roste jako plevel mnoho falešných evangelií. Trní falešných učení a představ dusí Slovo Boží od toho, aby neslo ovoce v našich životech jakožto jednotlivců i kolektivů (L 8:14).
  48. Ačkoliv takovýchto falešných učení je celá řada a kolikrát se velmi liší – a někdy jsou dost kreativní – když pronikneme pod jejich jednotlivé vrstvy a vztáhneme je na zlo potratů, většina bude nakonec společně volat – „To není moje zodpovědnost!“
  49. „Můj bližní umírá na okraji cesty,“ říká antinomián, „ale já pro něj nemusím nic udělat. Jsem ospravedlněn milostí skrze víru v Krista; Kristus je mou dokonalou zásluhou a miloval mého bližního za mě. Jsem proto osvobozen od zákona a jeho standardů, a není to moje zodpovědnost.“
  50. „Potraty?“ volá pietista, „To je politická otázka, bratře, a Bohu rozhodně nezáleží na takových světských rozptylujících a kontroverzních věcech, jako je politika nebo vláda. Není to tak, že by byl Stvořitelem a Pánem vší lidské vlády, nebo že by ustanovil svého Syna jako Krále králů nebo tak. To jediné, na čem Bohu záleží, je osobní spása jednotlivců. Bojovat proti potratům nás vyrušuje a odvrací od našeho skutečného poslání na zemi. Měli bychom prostě kázat evangelium. Pomáhat bližnímu není má zodpovědnost.“
  51. „Samozřejmě, že bychom měli pomáhat našemu bližnímu,“ říká jiný. „Ale! V Kristově těle je mnoho obdarování. Ty možná máš dar bojovat proti potratům, já můžu mít dar, abych zpíval ve chválicí skupince. Znamená zpívání ve chvalách, že plním svou povinnost provozovat náboženství čisté a neposkvrněné tím, že se budu starat o vdovy a děti bez otců (Jk 1:27)? Možná ne. Řekl někdy Hospodin, že nenávidí bohoslužby, chvály a uctívání svého lidu, jestliže Jeho lid nevykonává a neustanovuje právo a spravedlnost pro utlačované (Am 5:21-24)? Dost možná. Přikázal někdy Hospodin svému lidu, ať vymýtí potraty kdykoliv a kdekoliv, když se objeví v jejich středu – bez výjimky nebo odkazování se na speciální obdarování nebo povolání, a to pod trestem smrti, jestliže před tímto zlem budou zavírat oči (Lev 20:2-5)? Dost možná tyhle pasáže budu prostě ignorovat nebo tvrdit, že se týkají pouze Izraele (L 10:25-37). Boží Slovo si může říkat, co chce, ale zastavit holocaust není mé osobní povolání – a proto to není ani moje zodpovědnost.“
  52. „Ach, ale ve světě je tolik druhů zla, ne jen potraty. Nemůžeš říct, že každý je volaný k tomu, aby bojoval proti potratům. Co když je mé povolání bojovat proti sexuálnímu otroctví? Protože, víš co, to je totiž úplně přesně to, co já právě teď dělám – vůbec nezneužívám mé zotročené bližní jako rétorickou pomůcku, abych si tak omluvil mou vlastní apatii. OK, no, takže, jakmile (někdy v budoucnu) skutečně začnu milovat mé bližní, kteří jsou v sexuálním otroctví, sebeobětující kristovskou láskou, jak můžeš říct, že vraždění statisíců v naší zemi je naléhavější a žádá si více pozornosti než zotročení desítek tisíc? Naprosto to není moje zodpovědnost.“
  53. „A proč v Novém zákoně nevidíme žádný příklad toho, že by Církev spolupracovala na vymýcení potratů?“ ptá se jiný. „Novozákonní církev je nám rozhodně předložena jako ten jediný, hlavní, přední příklad toho, jak by Církev měla vypadat a co by měla dělat (1. Kor 5:1-2). Náš Pán rozhodně neměl, co by vytkl církvím vedeným Jeho apoštoly (Zj 2-3). A apoštolové sami nikdy nebyli frustrovaní nevyzrálostí a neochotou církví prostě jen vyrůst a dospět (Žd 5:12). Ne, zapomeňme na ranou, poapoštolskou Církev, která se skutečně spojovala, aby vymýtila potraty. Jelikož nevidím konkrétní příklad boje proti potratům v knize Skutků, určitě musí být špatně nebo naprosto nedůležité, abych byl poslušný vůči mému Pánu a Spasiteli, Jeho apoštolům, zákonu a prorokům tím, že bych usiloval o právo a spravedlnost pro utlačované a potřebné. Není to moje zodpovědnost.“
  54. „Ale já bojuji proti potratům, a stejně tak i moje církev! Každý rok naplním kojeneckou láhev drobnými a pošlu to na podporu krizového centra pro matku a dítě. Můj pastor každý rok káže jedno kázání o posvátnosti života a učí lidi ve sboru, že potraty jsou špatně. Jasně, nejde říct, že by šel ven do kultury a kázal o tom našemu umírajícímu světu, a neučí nás, že jako křesťané máme povinnost bojovat proti nespravedlnosti a bezpráví. Ale je dobrý, je ortodoxní, věrně káže celou vůli Boží (Jer 22:16). Rozhodně nepotřebuji činit pokání. Mé skutky rozhodně odpovídají míře oběti, kterou prokázal dobrý Samařan (L 10:25-37). Když se Bůh dívá na moje srdce, vidí někoho, kdo neustále, nepřetržitě pamatuje na smrt nevinných a uspořádává podle toho priority svého dne. Ale je to prostě tak, že fotbal, televize a video hry jsou opravdu, opravdu moc důležité pro Boží království, takže se musím ujistit, že každý týden dostanou dostatečnou část mého času. Vražda nenarozených – bohužel, na to prostě nemám čas. Není to má zodpovědnost.“
  55. Ať už Satanova světská moudrost učí cokoliv, vymýcení zla je ve skutečnosti povinností každého křesťana (Jk 1:27; Ef 5; Lev 20:2-5; L 10:25-37), ať už jsou jeho konkrétní obdarování jakákoliv. V národě, který ohavným, do nebe volajícím způsobem hřeší obětováním dětí je vymýcení potratů otázkou biblického utřídění priorit (Mt 23:23; Dt 12:29-31). Vyznávající křesťané jsou však ochotní vynaložit obrovské úsilí na doktrinální debatování, aby ospravedlnili svou pasivitu. Tento jejich zvyk zjevuje skutečnou pravdu – že tato hluboce zakořeněná apatie je ve svém základu problémem srdce; zjevuje, že samotné Boží Slovo nestačí na to, aby přineslo dobré ovoce z národa suché, kamenité půdy (L 8:5- 15).

     

    Probuzení

  56. Bez Ducha Svatého je nemožné pochopit nebo uplatňovat Boží Slovo (1. Kor 2:11-16). Duch je tedy pro nesení ovoce spravedlnosti stejně nutný jako Slovo (Ga 5:14-23).
  57. Duch Svatý je darem, který Bůh dává každému, kdo Ho žádá (L 11:9-13). Proto probuzení, vylití Božího Ducha na velkou skupinu duchovně mrtvých lidí, může přijít, pokud o něj tato velká skupina žádá s upřímnou vírou, že ho Bůh dá (Mk 11:23-24).
  58. Tato zodpovědnost člověka si v ničem neprotiřečí s Boží svrchovaností nad historií, jelikož Bůh je tím, kdo nám dává naši touhu a schopnost žádat (Ef 1:11-14).
  59. Kromě toho, ti, kdo přijali pečeť Ducha Svatého jakožto dědicové všech věcí skrze Krista, dostali další podobné, slavné zaslíbení: že jestliže přebýváme v Ježíši a Jeho slova přebývají v nás, můžeme od Něj žádat cokoliv a dostat to (J 15:7) – to znamená, pokud žádáme ve skutečné víře a důvěře vůči Jeho slovům (Mk 11:23-24) a pokud nežádáme o nic, co protiřečí Jeho zákonu a Slovu (Jk 4:3).
  60. Jestliže svou poslušností přebýváme v Kristu, můžeme Boha žádat o velké probuzení a očekávat, že ho dá.
  61. Mnoho křesťanů v našem národě se upřímně modlí za probuzení, a modlí se tak už mnoho let. A přece, nedostáváme to, o co žádáme.
  62. Boží zaslíbení jsou pravdivá a neselhávající. To tedy znamená, že něco je překážkou našim modlitbám. Něco způsobuje, že se odpojujeme od Révy; nějakým způsobem a do nějaké míry selháváme v tom, abychom přebývali v Kristu.
  63. Tolerování obětování dětí je hřích (Lev 20:2-5).
  64. Hřích je překážkou modlitbám (Iz 1:12-17).
  65. Vymýcení obětování dětí a dalších forem zla není jen ovocem probuzení; naše úsilí o ně je jeho základním požadavkem a podmínkou. Když Boží lid odmítá poslušnost vůči Jeho příkazům ustanovit spravedlnost a právo pro potřebné a utlačované, neměl by očekávat, že z Jeho ruky něco dostane. Nicméně, pokud „se [Boží] lid, který se nazývá [Božím] jménem, pokoří, bude se modlit, hledat [Boží] tvář a odvrátí se od svých zlých cest, [Bůh je] vyslyší z nebes, odpustí jejich hřích a uzdraví jejich zemi“ (2. Le 7:14).

     

    Pět principů abolicionismu: Biblický

  66. Církev v České republice potřebuje mocné hnutí Božího Ducha a to, aby národu dal pokání (J 16:8).
  67. Mocná hnutí nemohou být vypůsobena organizacemi nebo vychytralými jednotlivci; mocná hnutí jsou zakořeněna v mocných pravdách a ideálech. Nové zahoření abolicionistického hnutí, které se šíří do celého světa, stojí na pěti ústředních principech.
  68. Za prvé, nejmocnějším ideálem, jaký byl kdy vyřčen, je samotné Boží Slovo, které se stalo tělem a přebývalo mezi námi (J 1). Ježíš se ustanovil jako hranici, jako dělící čáru mezi těmi, kdo jsou moudří, a těmi, kdo jsou pošetilí. Učil, že každý, kdo slyší Jeho slova, buduje na nich svůj život a prakticky podle nich žije, je moudrý, staví na základě pevném jako skála a nikdy nepadne. Ti, kdo odmítají Jeho slova a odmítají podle nich v praxi žít, jsou blázni a nezáleží na tom, kolik zdánlivého úspěchu mohou mít ze světské perspektivy – jakékoliv hnutí člověka, které odmítá stavět na Božím Slově, je odsouzené k selhání (Mt 7:21-29).
  69. Jakožto psaný odraz Ježíše (Žd 10:7), jedině Písmo samotné může a mělo by být základem všeho, co si jakožto křesťané myslíme, co říkáme a co děláme (2. Tim 3:16-17; Sk 17:11). Tohle obzvláště platí ve válce proti potratům. Jestliže Bible je Božím zjevením Krista člověku a jestliže je záznamem toho, co dělá, aby zničil skutky ďábla na zemi, znamená to, že jakýkoliv pokus o to, abychom odráželi snahy našeho Otce a Manžela, musí napodobovat to, co Ho vidíme dělat v tomto zjevení. Všech pět principů abolicionismu je odůvodněných a ukotvených v přesvědčení, že jedině samotné Boží Slovo je a musí být základem všeho, čemu věříme.
  70. Každé abolicionistické hnutí v historii stojí na dvou základních teologických předpokladech. Prvním je, že všichni lidé jsou stvořeni k Božímu obrazu (Gen 1:27; 9:6). Druhým to, že Bůh sám se stal člověkem, aby vykoupil člověka z jeho hříchů (J 1:14; Iz 9:5). Jak jednou řekl abolicionista otroctví William Lloyd Garrison, Boží obraz v člověku „je smrtelnou ranou veškerému nárokování si nadřazenosti, všem obviněním z podřadnosti, všemu násilnému uzurpování a uchvacování, vší utlačující nadvládě.“

     

    Pět principů abolicionismu: Založený na evangeliu

  71. Abychom mohli vymýtit potraty a další skutky temnoty, musíme je vidět tak, jak je vidí Bůh ve svém Slově. Vražda dítěte v lůně je hřích, homosexualita je hřích, znásilnění je hřích – a jediným řešením hříchu je evangelium.
  72. Křesťanští aktivisté, krizová centra atd. často evangelium ze svých snah vyřazují, protože interagují s lidmi, kteří nevěří Bibli, a tak docházejí k závěru, že si je musí získat rozumem a láskou, které stojí na jakési společné půdě. Tím se však dopouštějí klamu předstírané neutrality a ignorují biblická tvrzení, že světlo a temnota žádnou společnou půdu nemají (Mt 12:30; Jk 4:4; L 16:13) a že skutečná láska se raduje z pravdy (1. Kor 13:6).
  73. Na evangeliu založené hnutí, které se staví proti ničemnosti, musí přinejmenším začít předkládáním Kristova zákona a odpuštění jednotlivcům – jako například těm, kdo berou své děti, aby byly zmasakrovány v táborech smrti. Nesmíme se dopouštět žádného kompromisu s Boží pravdou za cenu toho, abychom „našli společnou půdu“. Kromě toho, na evangelium zaměřené křesťanství bude usilovat o uplatnění celého evangelia do všech oblastí života, což zahrnuje pokání na úrovni jednotlivců, rodin, národů a církví.
  74. Volat Církev k pokání je součástí života na evangelium zaměřeného křesťanství (Ga 6:1; Jk 5:19-20). Když voláme ostatní křesťany k pokání – k tomu, aby milovali právo, spravedlnost a milosrdenství a pokorně chodili se svým Bohem – odhalujeme tak temnotu hříchu Kristovým světlem.
  75. Volat vládu k pokání je součástí života na evangelium zaměřeného křesťanství (L 3:19). Jakožto Boží služebníci, kterým byla dána autorita, aby odměňovali dobro a trestali zlo (Ř 13:1-5), české státní autority, ať už se hlásí ke „svobodě volby“ nebo k „životu“, převrátily a nadále převracejí Boží standard spravedlnosti a práva, a proto musí činit pokání. Jako vyslanci jiného království (2. Kor 5:20) máme odhalovat temnotu jejich hříchu světlem Božího zákona, aby i státní autority, stejně jako ostatní lidé, mohly být usmířeny se svým přicházejícím Králem (Ž 2:12).

     

    Pět principů abolicionismu: Povinnost Těla Kristova

  76. Jestliže lékem na potraty a další zla je evangelium Ježíše Krista, pak jejich vymýcení může být vykonáno jen těmi, kterým bylo svěřeno evangelium (Mt 28:19-20).
  77. Jedině Kristovo Tělo je uschopněno, aby bylo solí a světlem v temném světě (Mt 5:13-16); jedině my sami můžeme konfrontovat zlo naším světlem (Ef 5:6-11); jedině my sami můžeme zničit bezbožné myšlení, které brání zlo (2. Kor 10:3-5); jedině my sami můžeme vymýtit zlo potratů.
  78. Aktivisté „za život“ se často spojují s nekřesťany, kteří se staví proti potratům, aby tak dosáhli větších počtů a čísel. Bůh však pro konání svého díla nepožaduje a nepotřebuje velké počty lidí (Sd 7; Mt 7:13-14).
  79. V konání Kristem přikázaného poslání a díla nemůže být žádná jednota, žádné spojenectví mezi světlem a temnotou. Světonázor, který zastávají nevěřící, je právě tím, co vůbec umožňuje potraty, co je v očích lidí činí přijatelnými (Ř 5:12) – a proto nebude v péči o vdovy a děti bez otců žádnou pomocí.
  80. Vymýcení potratů mohou přinést jedině křesťané. A je povinností každého jednoho křesťana.

     

    Pět principů abolicionismu: Okamžitý a nekompromisní

  81. Všechny zákony uzákoňují morálku: definují, co je správné chování a co je chování špatné. To, jak lidé chápou, co je správné a špatné, je ovlivněno standardem spravedlnosti, který jim předkládají jejich autority, jako jsou rodiče, vedoucí církví a vládní činitelé.
  82. Veškerá autorita je od Boha (Ř 13:1); proto všechny člověkem psané zákony mají odrážet vyšší Boží zákon a podřizovat se mu (Mt 15:1-9; 1. Tim 1:8-11). To platí pro zákony a pravidla národů, rodičů, zaměstnavatelů, církevních vedoucích i pro pravidla, která si stanovíme sami. Když člověk v pozici autority odporuje a protiřečí Božímu zákonu, ti, kdo podléhají jeho autoritě, mají povinnost okamžitě jeho bezzákoné ustanovení odmítnout a ctít Boží zákon více než bezzákonou vzpouru lidí (2. Le 26:14-21; Da 6; Sk 4:18-20; 1. Kr 18:4).
  83. Česká (prakticky neexistující) „pro-life“ legislativa a snahy „hnutí pro život“ nectí Boží zákon. Místo toho se snaží změnit Boží standard spravedlnosti, aby tak prý mohly „zachránit více dětí“, a tak chtějí potraty dovolit například jen v případě znásilnění. Abolicionisté si uvědomují, že tyto praktiky nejsou ani strategické ani křesťanské; kompromis s hříchem vždy vede jen k dalšímu a většímu hříchu (1. Kor 5:6).
    Jestliže se muž každý týden dopouští cizoložství proti své ženě, neřekneme mu, ať svůj hřích omezí tak, že se svou milenkou bude smilnit jen dvakrát měsíčně – a až si bude připadat silnější, přejdou na jedno smilstvo měsíčně atd. Místo toho mu řekneme, že musí tento hříšný vztah okamžitě a zcela ukončit, a to na základě Božího nekompromisního standardu pravdy. Bůh nás v Písmu nikde nevolá k tomu, ať činíme pokání postupně, po krocích, ale vyžaduje radikální odseknutí naší ničemnosti (Mt 5:23-30). Ježíš nikdy hříšníkům neřekl „Od teď postupně hřeš méně a méně.“ Říkal jim „Jdi a již nehřeš“ (J 8:11). Nikdy nedělal kompromisy ohledně svého standardu práva a spravedlnosti, ačkoliv plně věděl, že na této straně nebes tento standard nikdy dokonale nenaplníme.
  84. Cílem zákona v Božích očích nikdy nebylo, aby zachránil lidi z jejich hříchů; mimo jiné však měl zjevovat hřích tím, že definoval standard dobra, spravedlnosti a svatosti (Ř 7). Není možné zachránit životy, ať už fyzické nebo duchovní, tím, že budeme snižovat a omezovat standard spravedlnosti na něco menšího, než co požaduje Bůh.
  85. Všechny zákony uzákoňují morálku, a tak kompromitované zákony podporované pro-life hnutím učí společnost nebiblický standard spravedlnosti, který v naší kultuře jen pevněji a pevněji ukotvuje obětování dětí. Tuto realitu nejostřeji vidíme na ulicích, kde otázky lidí znovu a znovu odrážejí morálku „pro-life“ legislativy a snah. „Ale co potraty v případě znásilnění? Co když to dítě ještě necítí bolest? Co když má Downův syndrom? Co když je v ohrožení život matky?“ Není možné příliš zdůraznit, jak důležitou součástí evangelia Ježíše Krista je zbožná legislativa. „Když není rozsudek nad zlým činem vykonán rychle, srdce lidských synů se díky tomu nadme, takže páchají zlo“ (Kaz 8:11).

     

    Pět principů abolicionismu: Spoléhající na Boží prozřetelnost

  86. To, co je u Boha bláznivé, je moudřejší než lidská moudrost, a co je u Boha slabé, je silnější než lidská síla (1. Kor 1:25).
  87. Strategie a rozhodnutí „hnutí pro život“ odrážejí rozhodné spoléhání se na lidskou moudrost a sílu. Místo toho, aby toto hnutí bylo poslušné vůči Božímu Slovu, když se to zdá jako bláznivé – například aby se odmítlo spojovat s nevěřícími nebo odmítlo dělat kompromisy ohledně Božího standardu kvůli „možným legislativním vítězstvím“ – strategií pro-life hnutí je skládat svou důvěru „ve vozy a v koně“, ne ve jméno Živého Boha (Ž 20:8).
  88. Když je Bůh, který stvořil vesmír, na něčí straně, tento někdo nepotřebuje žádný jiný zdroj síly nebo moudrosti (Ř 8:31-39; Sd 7). Je mnohem lepší stát sám s Bohem na své straně než s celými zástupy, které odmítly Jeho Slovo (Mt 7:13-14).
  89. Jakékoliv hnutí, které bojuje proti zlu, se musí spoléhat na Boží prozřetelnost, ne na lidský pragmatismus. Bůh chápe problém hříchu mnohem lépe než my, proto je v důsledku mnohem moudřejší a pragmatičtější důvěřovat Mu a být poslušní vůči Jeho Slovu než důvěřovat vlastní moudrosti a světským strategiím, podstrkovaným pod rouškou „pragmatismu“.
  90. Ať už v životě národa nebo jednotlivce, jakékoliv úsilí o vymýcení hříchu musí být biblické, založené na evangeliu, vykonávané Kristovým Tělem, okamžité a nekompromisní a spoléhající se na Boží prozřetelnost. Důvěra v Boží Slovo a prozřetelnost v sobě nesou uplatňování celého evangelia Ježíše Krista na celý problém hříchu, a to v nás i okolo nás. Jelikož jsou součástí Božího zákona, poslušnost vůči principům abolicionismu není pro věřícího něco volitelného. Sebestřednost a lhostejnost vůči bližnímu jsou hříchem; abolicionismus je pokáním.

     

    Povolání k pokání

  91. Církev Ježíše Krista v České republice promrhávala a promrhává požehnání, která náš Otec vylil na tento národ, tím, že je vynakládala na své rozkoše, ne na bližní v nouzi. Tak jako marnotratný syn, i my jsme opustili našeho Otce a prožíváme hladomor po slyšení Božího Slova, který ohrožuje naše vezdejší i věčné životy. Tak jako marnotratný syn, musíme přijít k sobě, musíme si uvědomit, jaké pomyje jsme doteď jedli, musíme se vrátit k našemu Otci a musíme Mu vyznat náš společný i osobní hřích.
  92. Pokání a biblická láska k bližnímu vždy nevyhnutelně vedou k pronásledování. Pro skutečné křesťany je v tomto světě nemožné žít snadné, pohodlné životy (2. Tim 3:12).
  93. Křesťané v Česku se však snadné, pohodlné životy žít snaží a také je žijí. Vyznávají, že jsou usmířeni s Bohem, ale falešnost jejich víry se prozrazuje jejich neochotou odrážet Boží charakter masám lidí, kteří jsou masakrováni a poráženi jako dobytek všude kolem nich (1. J 4:20), a to i poté, co je hřích těchto „křesťanů“ vynesen na světlo.
  94. Pryč tedy se všemi těmi proroky, kteří říkají Kristovu lidu „Pokoj, pokoj,“ ale žádný pokoj není! (Jer 6:13-14) Požehnáni ať jsou všichni proroci, kteří říkají Kristově lidu „Kříž, kříž,“ a sami berou svůj kříž! (L 9:23-26; 11:47-51; Zj 18:24)
  95. Křesťané mají být vybízeni a napomínáni, aby byli přičinliví, horliví a vytrvalí v následování Krista, své Hlavy, a to i skrze tresty, bolest a smrt, aby tak mohli mít jistotu svého vstupu do věčného života skrze mnohá utrpení a soužení, ne skrze prázdná ujištění jiných, kteří sami mohou být na cestě do věčného zahynutí.

Amen.

…začínám si uvědomovat, že česká Církev nyní má jen dvě možnosti – volat po celonárodním pokání, a tak vymýtit potraty, nebo stanout tváří v tvář našemu vlastnímu jistému zničení (Lev 20:2- 5). Principy abolicionismu jsou stejně mnohostranné jako Kristovo jednou provždy smrt porážející dílo na kříži. Mou nadějí je, že si uvědomíte radikální změnu teologie a praxe, která je v širší české Církvi naléhavě a bezodkladně nutná, jestli máme přežít duchovní smrt našeho národa.
 
Česko bude složeno Kristu k nohám. Otázkou je, jestli naši generaci a generaci našich dětí čeká slavné probuzení, nebo jestli budeme smeteni Božím spravedlivým soudem. Prolitá krev statisíců nevinných volá ze země k Božímu trůnu a žádá naše odsouzení. Naše budoucnost do velké míry spočívá v tom, jak zodpovíme otázku:

Jak vypadá křesťanství v kultuře, která provozuje dětské oběti?

Čiňte pokání s námi. Snad ještě není příliš pozdě.
-Nátan-